Nevídaná podívaná

Osloveni byli zástupci devátých ročníků, kteří jediní již náležitě v hodinách dějepravy poučeni byli, by závažné toto téma rozumem obsáhli a pochopili.

I vypravili se posléze v hojném počtu pod vedením těch nejzkušenějších češtinářů do překrásně opraveného a nedávno znovu otevřeného Jiráskova divadla, kde se podrobili této povznášející estetické zkušenosti.

„Stručnost – sestra talentu,“ praví rčení. I omezme se proto na prosté ujištění čtenáře, že cestou tam opakovali si žáci chutě přebohaté znalosti z literatury i dějin, až se kolemjdoucí prostý dělný lid zastavoval a podivoval se v domnění, že nikoli základní, nýbrž přinejmenším vysoká škola si to městem kráčí, tak znamenitými vědomostmi se naši žáci pyšní. Během představení posléze děti seděly a se chovaly v divadle nikolivěk rozpustile, nýbrž vzorně jako v kostele prožívajíce během hry extatické vytržení podobně jako při výuce, kterak jest žákům naší školy zcela přirozené a vlastní.

V závěru žactvo nešetřilo ruce při neutuchajícím potlesku, jímž radostně oceňovalo nadlidský výkon mistrů herců. Cesta zpět se poté udála v naprostém tichu, neb každý byl pohroužen do nitra svého zjitřeného, kde dosud přemítal, těšil se a radoval z tohoto povznášejícího duchovního zážitku. A když konečně utěšené pohledy dětí spočinuly opět na branách milované školy, tu se v oku nejednom zaleskla slza dojetí – to srdce přetékalo vděčností a různými jinými libými city vůči výchovnému ústavu, který jim skýtá tolik dobrého. Tu teprve navracely se povznesené duše zpátky k zemi, avšak žáci naši shodovali se do jednoho, že hluboké poselství o míru a špatnostech války odnesli si ze hry navždy.