Tichá mise želvy pardálí aneb dobrodružství, které se plazí krokem

Jako by se před nimi otevíral malý, tajuplný svět. Když zazněla správná odpověď – želva, ve třídě to lehce zašumělo očekáváním.

Nejdříve si každý zapisoval své myšlenky do společné mapy. Slova byla jako malé lístky, které chtěly někam doplout. A pak přišla – živá želvička. Děti ji pozorovaly s úctou, napětím, vnímaly každý pohyb a porovnávaly své představy, jako by odhalovaly tajemství starobylé legendy. Napětí a něžná fascinace se spojily do tichého okamžiku.

Poté se proměnily v malé badatele – třídily informace a dezinformace, pracovaly s textem a správnost svých závěrů ověřovaly pomocí kartiček. Nechyběla ani matematika, kdy počítaly příklady související s želvami. Každý nový objev byl jako drobný dotek poznání, který rozsvítil jejich myšlenky. Všechny informace pak logicky porovnávali pomocí Vennových diagramů. Nepatrně se zmínily i o tom, že želva může být domácím mazlíčkem. Péči o ní přiblížila dětem jedna ze spolužaček.

Lehké napětí vystřídal pohyb –  „želví chůze“. Děti pomalu kráčely chodbou, učily se trpělivosti, a zároveň cítily radost ze hry a lehké dobrodružné napětí. Následovaly osobní vzkazy pro želvu, kde se odrážela jejich něžná náklonnost, obdiv a radost z nově získaných poznatků. 

Závěrečné tvoření prostorové želvy a napsání životabásně završilo den plný jemného dobrodružství. Děti odcházely s lehkým pocitem, že setkání s malou želvou bylo tiché, dobrodružné a přitom kouzelné  – jako první krok na cestě do fascinujícího světa přírody. Dobrodružná cesta tak skončila, ale v dětech zůstalo nejen napětí z objevování, ale i hlubší porozumění tomuto fascinujícímu tvorovi.